Jarmila Rejdlová, Ing.Jaroslav Navrátil

Nejdříve bychom Vám jménem Profesionálních předsedů a serveru Sousedé CZ chtěli moc pogratulovat. Práce předsedy rozhodně není jednoduchá a zabere spoustu času. Vy se přesto u kormidla držíte obdivuhodných 15 let – to je nejdéle, co jsme tu zatím měli. Jak to zvládáte?

Rejlová (dále jen R): Já vám moc děkuji. Taky bych to všechno sama nezvládla, kdybych k sobě neměla schopné lidi jako je pan Navrátil. Já sice umím zavelet, obvolat lidi a vyřešit finance, ale s technikou a opravami bych se bez něj neobešla. A máme ještě třetího do party, pana Štěpánka, který zase dohlíží na stavby.

Klíčové ale je, že máme i dobré lidi v domě. Ne vždycky se sice shodneme, ale umíme spolu mluvit. A za to jim patří velké díky.

Navrátil (dále jen N): Fungujeme jako sehraný tým. Paní Rejlová je výborná předsedkyně, drží pevně otěže i finance, pan Štěpánek má na starosti stavební záležitosti – je to stavební inženýr – a já se starám o techniku a údržbu domu.

Pojďme trochu do historie. Jaký máte vztah s domem?

N: Náš dům postavilo takzvané výstavbové družstvo. Stavět se začalo v roce 1972, nastěhovali jsme se v roce 1978. Chvilku to trvalo, protože se mezitím zjistilo, že se staví na bažině, takže bylo potřeba dodatečně injektovat pod základy. Na naší ulici jsme byli první, pak přibyly ještě tři stejně velké domy. I proto máme vlastní kotelnu, ale to je kapitola sama pro sebe. Pořád řešíme, co s ní. Po patnácti letech se předělala na plyn, za dalších deset let se zrušila úplně, protože jsme se napojili na dálkové vytápění. Takže teď hledáme, jak ten prostor využít.

R: Už jsme k tomu měli několik schůzí, a přestože se normálně shodneme, tak kotelna nás pálí. Někdo chce parkoviště, ale to by se kvůli čtyřem místům nevyplatilo. Někdo chce objekt zlikvidovat, ale i to by stálo peníze a ještě by z toho ani nic nebylo. Navíc bychom si na to museli vzít úvěr. Jenže náš dům si nikdy úvěry nebral a ani nikdy brát nebude. Pokud si tehdy někdo bral úvěr, tak to byli jednotlivci při převodu z družstva na SVJ v 90. letech.

A jaké je osazenstvo dnes?

R: Většina lidí, kteří si byty rozkoupili v 90. letech, v něm bydlí dodnes. Máme spíš starší obyvatelstvo. Mladších je méně, většinou jde o děti nebo vnoučata původních vlastníků.

N: Třeba pode mnou teď bydlí paní, kterou si pamatuju jako malou holčičku. Teď už tam žije se svým manželem.

Takže lidí v podnájmu moc není?

N: Ale taky jsou, nejčastěji teda v jednopokojových bytech. Ty většinou pronajímají právě potomci původních majitelů. A pravda je, že když se v domě vyskytne nějaký problém, bývá to právě s nájemníky.

R: Je znát, že k tomu bytu nemají stejný vztah jako vlastníci.

A co vlastníci, kteří v domě nebydlí – komunikují s vámi?

R: Nemají na výběr! (smích) Musí se udržovat určitý pořádek, a tak mám na všechny telefonní číslo. Všechny poctivě obvolávám, protože některé věci se musí schválit všemi. Bohužel z těch, co v domě nebydlí, skoro nikdo nechodí na schůze a pak se ptají, jak co dopadlo. No a to všechno jim tlumočím já.

N: Naštěstí se ale vždycky sejdeme aspoň v takovém počtu, abychom byli usnášeníschopní.

R: Je to tak, ty, co v domě bydlí, musím opravdu pochválit. Třeba před čtrnácti dny jsme měnili vodoměry a indikátory na topení a představte si, že jsme to za dva dny zvládli u všech osmdesáti bytů. Všichni byli buď doma, nebo nechali klíče u sousedů.

N: No pověz, kolik klíčů jsi u sebe měla ty! (smích)

R: To ani nechtějte vědět, kolik já mám dohromady klíčů. (smích)

Když mluvíme o klíčích, neuvažovali jste třeba o čipech a čipovém systému na dveřích?

N: Uvažovali, ale zatím byly takové věci spíš dál na seznamu toho, co je potřeba udělat.

R: Loni jsme třeba kompletně zateplovali střechu. Vyšlo nás to na dva miliony a pořád se z toho vzpamatováváme. Ale máme ji krásně udělanou, s pětiletou zárukou, a jednou za čtvrt roku přijde někdo na kontrolu. Je to fajn firma, kterou jsme dostali doporučenou přes známé z družstva.

N: No on se ten pán z té firmy u nás v baráku dokonce narodil! Takže k němu i má osobní vztah a je to znát. To se pak všechno dělá s větším nasazením.

Jinak ne zrovna čipy, ale před pár lety jsem vyměnil na všech chodbách světla za světla s čidlem. To je moc šikovná věc. Takže už to není tak, že když někdo dole zmáčkne vypínač, tak se rožne osm pater, nějakých třicet světel, i kdyby šel jen do prvního. Dneska je tam sice stále třicet světel, ale rožnou se jen tehdy, když kolem nich někdo projde a tím se hezky šetří.

To je chytré! Osm pater…takže předpokládám, že máte výtah?

R: Dokonce čtyři! V každém vchodu.

N: V našem vchodě je zrovna výtah nejstarší, asi deset let starý.

R: Měnily se postupně, podle toho, jak jsme zrovna něco ušetřili. Celkově nás to vyšlo na víc než pět milionů.

N: Ale nakonec jsme na té postupné výměně výtahů vlastně ušetřili, protože cena výtahů šla překvapivě dolů. To se moc nestává. Kdybychom si vzali úvěr a pořídili je najednou, zaplatili bychom víc.

Při výměně výtahů jsme nechali prodloužit kabiny, protože narozdíl od starých výtahů už v těch nových nemáte takové to velké protizávaží. Dneska máte dva malé motůrky a výtah můžete mít klidně dvojnásobný. My nové výtahy prodloužili „jen” o čtyřicet centimetrů a hned je to něco úplně jiného. Maminky se konečně vejdou s kočárky a já tím výtahem odvezl piáno!

A měli jste v domě takové ty bojovníky z přízemí, co říkají: „my to nepotřebujeme, my to nebudeme používat, my to nechceme platit”?

N: U nás to bylo vždycky rozdělené. Ti z prvního a přízemí platili mnohem méně. Tehdy to byly třeba dvě koruny, zatímco my nahoře platili osmnáct. Ceny se sice zvyšují, ale poměr držíme. Oni také občas jedou k někomu na návštěvu a hlavně i jejich nemovitost zvyšuje na hodnotě, když tam ten výtah mají.

To máte ale férově nastavené. A co ostatní finance? Když si neberete úvěry a zvládáte svépomocí, tak kolik musíte vybírat do fondu oprav?

R: Teď to je dvacet korun na metr čtvereční. Takže u osmdesáti bytů to dělá devadesát tisíc měsíčně a s tím jakž takž zvládáme pravidelně našetřit na vše důležité.

Paní Rejlová, jste předsedkyní už pěkných patnáct let a pan Navrátil je ve výboru taky tak dlouho. Takže jste nastupovali spolu?

R: Ne, ne, já byla ještě před předsednictvím ve výboru a právě pana Navrátila jsem pak přesvědčovala, ať tam jde ke mně.

N: To byla volební schůze, kdysi před těmi patnácti lety.Náš kolega pan Štěpánek chtěl tehdy z výboru zdrhnout. (smích) Ve výboru tehdy byli bývalý předseda, paní Rejlová, pan Štěpánek a ještě jeden člen. No a pan Štěpánek si to vymyslel tak, že na schůzi navrhnul, že bychom měli zvolit dalšího člena. Ten by se jmenoval a on by pak mohl odstoupit. A rovnou jmenoval mě. Byl jsem odhlasován, tak jsem do toho šel.Jenže než stihl odstoupit, tak se ten čtvrtý odstěhoval a on tam musel zůstat s námi.

Nedlouho na to bývalý předseda zemřel a předsedkyní se stala paní Rejlová. Takže už tam byl tuplem zaháčkovaný, protože jsme na to zbyli tři. Nakonec, přestože se z toho chtěl vyvlíknout, je tam s námi dodnes.

A věděla jste, paní Rejlová, do čeho jdete?

R: Já jsem nad tím ani moc nepřemýšlela. Tím, že v tom domě bydlíte už tak dlouho, tak k němu prostě máte vztah a chcete, aby o něj bylo postaráno. A podle toho se chováme. Nejen já, ale všichni tři ve výboru. Na domě nám záleží, takže jakmile něco našetříme, rádi to hned dáváme do oprav.

Kromě toho, co už jste zmiňovali, co všechno jste ještě zvládli udělat?

R: Třeba jsme předělali zasklené chodbové lodžie. Dřív byly ošklivé, z papundeklu, neprodyšné a v zimě z nich táhlo. Tak jsme je nechali celé zadělat. Pak jsme…co jsme ještě dělali?

N: Všechny rozvody vody jsme předělali!

R: Rozvody, sklepní okna… a se všemi opravami nám pomáhá ta jedna šikovná stavební firma.

N: To mi připomíná, nezapomeň jim zavolat kvůli těm schodům. Na jednom venkovním schodišti zrezla hrana, ohnula se a nadzvedla dlaždičky. To musíme udělat co nejdřív, když už nebude mrznout.

Takže to jsou teď vaše plány. Ještě není hotovo.

N: Na takovém baráku není nikdy hotovo. (smích) A je zbytečné si myslet, že někdy bude. Chystáme také kompletní výmenu rozvodů nízkého napětí, to znamená otevírání dveří a zvonky. To je tam těch padesát let co se dům postavil a už je to hodně zastaralé.

R: Máme tam směs starých a novějších systémů, které si spolu nerozumí. Třeba u vchodu, kde bydlí pan Navrátil, teď vůbec není slyšet, když někdo mluví do zvonku. Jenže zatím na to nemáme peníze, musíme zase našetřit.

N: To je jeden bod ze zásobního seznamu toho, co musíme udělat. (smích)

R: Když v domě žijete, tak pořád vidíte, co je potřeba. A hlavní je dohlížet, aby se to všechno udělalo pořádně. Protože když něco uděláte jen tak, aby to bylo, tak to za chvilku zase musíte dělat znovu.

A jak zvládáte vědomí, že je to nekonečná práce?

R: Musí vás to bavit. A nás to baví, v tom je ten fígl. Kdyby vás starost o dům netěšila, nedalo by se to dělat. Protože ono je to opravdu starost. Nic jako volný den neexistuje. Vždy se dělá, jak je potřeba. Občas máte dva tři týdny klid, ale nikdy nevíte, kdy ten klid skončí. A když zrovna nic neopravujete, tak zase řešíte sousedské vztahy.

A když se tedy vrátíme od stavby k lidem. Co pro Vás třeba byla největší zkouška trpělivosti?

N: Dříve, když se ještě chodilo každý měsíc zapisovat stav vodoměrů, tak to mělo jednu velkou výhodu – jak jsme chodili byt po bytě, tak jsme perfektně znali všechny lidi. Já jsem věděl snad o všech problémech, co ti lidé měli… i neměli. (smích)

R: Podnájemníci nám často vyprávěli o své situaci s vlastníky. Nejlepší jsou ti vlastníci, co se o svůj byt ani o lidi v něm nezajímají. Byty pronajímají přes realitky, které nájemníky moc neprověří, a pak se diví, že neplatí nájem nebo že byt vrátí ve špatném stavu. Teď máme naštěstí, aspoň co vím, samé fajn lidi. Ale nebylo to tak vždy.

N: No ještě nedávno jsme tam měli jednoho podivína. V jednopokojovém bytě si všechno přetřel načerno, i dveře a kuchyň, a udělal si z toho takovou malou jeskyni. Ve sklepě si navíc rozjel minibiznis s koly, která předělával a prodával. Takže se nám u domu neustále scházeli nějací jeho kamarádi – zákazníci .

R: Bylo to celé takové divné a když nebyl doma, tak ti lidé od něj klidně zvonili i na mě, že si jdou pro kolo, ať je pustím do domu. Samozřejmě jsem nikoho nepouštěla. To ať si vyřeší buď s ním a nebo s policií. Jenže oni tam pořád postávali.

Jednou byli opravdu neodbytní. Naštěstí šla kolem sousedka, která má pro strach uděláno. Pochopila situaci a vyprovodila je. Mně se ulevilo, šla jsem domů… ale pořád jsem na to musela myslet. Tak jsem se šla podívat, jestli se nevrátili. A ejhle, měli nějakého kamaráda, který se mezitím dostal do domu z druhé strany a ostatním otevřel. Čekali tam znovu a dveře do domu měli dokořán.

Zeptala jsem se jich, co tam dělají. „Čekáme na majitele,“ řekli. Já na to, že čekat můžou, ale co ty otevřené dveře? Přibouchla jsem je a tentokrát už i zamkla.

A jak dlouho jste tam tohohle problémového nájemníka měli?

R: Dost dlouho. Pořád mu tam chodili ti jeho kamarádíčci. Jenže pak se nám dokonce začaly ztrácet věci v domě. Já jsem jednou byla odvážná a když jsme spolu s tím nájemníkem jeli ve výtahu, tak jsem ho se záhadným mizením věcí konfrontovala. Ne úplně napřímo, ale řekla jsem mu, že pokud si bude zvát návštěvy, ať si je vyzvedává u dveří a zase je odvede, ať se nám tu nikdo nepotuluje.

Nakonec jsme hlavně kvůli tomu zavedli ke vchodům kamery. Stálo nás to 140 tisíc, ale už to opravdu jinak nešlo. A od té doby už nic nezmizelo, jen ten nájemník. (smích) Chvíli nato se odstěhoval a byl klid.

N: Kamery nejsou jen od toho někoho chytit při činu, ale je to hlavně prevence. Když lidé vědí, že máme kamery, tak si netroufnou. Poslední tečka byla ale dokonce přímo při instalování kamer. To vám byla paradoxní situace.

R: Technik, co nám kamery montoval, si jen na chvilku odložil akuvrtačku. Ta mohla stát klidně deset tisíc. Když se vrátil, byla pryč. Druhý, co tam s ním pracoval, mu řekl, že tam viděl dva kluky. My už víme, že to byla zase jedna z návštěv od pana nájemníka. Jenže bez vrtačky nemohli pokračovat.

Ten druhý dělník byl ale šikovný. Podíval se, kde zůstal výtah, do kterého ti kluci nastoupili, vyjel do toho patra a bouchal na dveře. Kluci otevřeli a on jim řekl, že jestli do deseti minut nebude vrtačka zpátky, tak že zavolá policii. Oni ale vypadali úplně v klidu. Pak se vrátil dolů a chtěl zatím udělat aspoň nějaké drobnosti, tak vylezl na žebřík.

N: My máme rozvody vedené ve žlabech u stropu.

R: A jak tam vylez a podíval se do žlabu, tu jí tam viděl – vrtačku! Byla tam v tom korytu, kam jí ale rozhodně nemohl nikdo s dělníků dát, protože tam nic nevrtali. Oni si ji tam totiž dali ti kluci a čekali, až všichni odejdou, aby si ji tam mohli vyzvednout a kdyby opravdu přijela policie, tak aby u nich nic nenašla. Proto byli taky tak v klidu!

No tak to měli teda dobře vymyšlené. Ještě že se na to přišlo.

R: To bylo opravdu štěstí. Ale my máme štěstí často. Třeba na firmy. To máme samé šikovné a hlavně pohotové lidi, a to je k nezaplacení. Nám když se třeba porouchá výtah, tak většinou do hodiny u toho máme opraváře. Nebo když zavolám, že nejde elektrika, tak taky hned bez remcání přijede, opraví a je klid.

Teď máme i nového instalatéra. Zavolám a druhý den přijde. Takoví lidé jsou dneska opravdu poklad. Taky jsme si zažili instalatéry, kteří řekli, že přijdou za týden a pak se dvakrát omluvili, že nepřijdou. To se jednou stalo, že nám praskla voda a valila se do sklepa a on nám ani nebral telefon.

N: Prasklo to ve stoupačkách, protože firma, která nám tehdy měnila potrubí za plastové, tam nedala podle předpisů nástavce, aby to nevybrovalo. Potrubí se pak utáhlo, zdeformovalo a po deseti letech prasklo. Z malé štěrbiny najednou tekla voda z pátého patra až dolů. Udělalo to pěknou paseku.

R: Tak jsem zavolala druhému instalatérovi a ten už naštěstí přijel, ale levné to teda nebylo.

Najít ochotné lidi co nestojí majlant je už dneska jako výhra v loterii. Čas nám kvapí a tak se přesuneme k poslední otázce. Máte nějakou radu pro začínající předsedy?

R: Musí mít k tomu domu vztah.

N: Musí mít vztah, nervy ze železa a pokud možno ještě obalené tukem (smích), aby vydržel opravdu všechno. Protože ne vždy je se všemi lehké vycházet a taky se to mění s dobou. Když jsme se do domu kdysi nastěhovali, tak byli všichni mnohem víc disciplinovaní. Jeden den se řeklo, že se bude hrabat listí a druhý den byli lidé nastoupeni s hráběmi. Dneska má každý hromadu vlastní práce a spíše než společná brigáda se na všechno shání firmy.

R: Lidé zapomínají na společné prostory. Starají se jen po práh svých dveří a zbytek ať za ně udělá někdo jiný. Ale opravdu si nechci stěžovat. U nás to ještě jde, jen se musí zavelet. Takže rada na závěr: mít vztah s domem a nezapomínat ani na vztahy s lidmi.